Místní části

Vznik těchto dvou osad je bohužel zahalen tajemstvím, i když přítomnost „tvrze“ v Rosičce může svádět k odvážným hypotézám. Pro nedostatek věrohodných informací se jim ale raději vyhneme. První doložená zpráva je z roku 1544. Tehdy je snad poprvé představena celá jarošovská rychta jako správní jednotka. Tvořilo ji sedm obcí a jim v čele stál rychtář z Jarošova. Objevuje se mezi nimi Hostějeves, který odváděl do rozpočtu 1 kopu 7 grošů a 3 denáry, dále pak i Rosička s odvodem 51 grošů a 3 denáry. V lednu 1632, tedy v období třicetileté války, způsobilo celé rychtě deset valdštejnských pluků škodu 299 zlatých. Hostějeves vyšel z této neblahé události se ztrátou 6 zlatých, Rosička poněkud hůře. Její ztráta činila 12 zlatých. Nedaleký Bednárec však hradil plných 365 zlatých!

Menší lokální puč proběhl v roce 1693. Rychtář Skála byl na žádost části příslušníků rychty přes urputnou obranu odvolán. Mimo jiné i za to, že s přáteli za noc 1 zlatku 15 krejcarů “mizerně utratili“. V nově ustanoveném představenstvu se ve funkcích druhého staršího (pravděpodobně se jedná o funkci osadních starostů) také objevují T. Foysl z Rosičky a Hauser z Hostějevsi. Jako představitel celé rychty jarošovské a panství Hradeckého přednesl 2. července 1746 uvítací řeč na hrázi Kačležského rybníka, jenž tvořil hranici panství, konšel Jiří Pejdl. Byla v českém jazyce a měla přivítat mladého Prokopa Černína a jeho choť Marii Antonii rozenou z Colloreda. Zhruba o 20 let později jistý Pejdl z Rosičky prozradil vrchnosti, že jarošovští pomáhali financovat cesty vzpurného sedláka Treschera, které věnoval vyřizování stížností na despotického, přitom ale neschopného správce Hergeta.

7.září 1848 po vzniku politického okresu se staly obce Hostějeves, Pejdlova Rosička a Nekrasín samostatnými katastrálními jednotkami se společným zastoupením v Hostějevsi. Roku 1906 byl v obci založen odbor Národní jednoty Pošumavské.

Díky velmi pečlivě vedené kronice od roku 1914 můžeme život v těchto osadách posoudit souběžně s tím, jak se ubírala historie našeho národa. První světová válka přinášela odvody a rekvizice, uprchlíky a padlé. Zejména u rekvizic je vidět děsivou žravost válečného molocha. Když pomineme potraviny a obilí, dostaneme se k zabavování kovů (kotle, zvony, zvonky a nakonec i hromosvod), hovězí či koňské srsti, ba i kostí. Vykupoval se i suchý pýr (100 kg za 25 K) .

Samostatnost přinesla svobodu a víru v lepší zítřky. V obci vzniká ve spolupráci s odborem Národní jednoty pošumavské ochotnický spolek, ale po zrušení hostince v Rosičce zaniká a peníze z jeho pokladny jsou věnovány na zřízení veřejné knihovny. NJP pořádá po celou dobu první republiky v obci různé akce a přednášky kulturně vlasteneckého rázu.Velkou pozornost věnovala zejména školství.

V roce 1921 zřizuje rolník Václav Štefal na svém pozemku vodní elektrárnu . Roku 1923 byl otevřen hostinec Františka Budaře v čp.1. Stejného roku byla zahájena stavba elektrického vedení na trase Mydlovary-Žirovnice, která zahrnovala i Hostějeves. Elektrický proud byl do všech domů v Hostějevsi a Rosičce zaveden v roce 1929.

Na rozdíl od této skutečnosti se bohužel nekonalo rozsvícení v myslích politiků. Přišel Mnichov a okupace. I v těchto pohnutých dobách však najdeme v řádcích kroniky stopy ulehčení., ale také řadu každodenních všedních starostí. „Je nařízeno vyvěšování říšské vlajky, jedinou útěchou je, že tyto cáry jsou poplivány dříve, než jsou vyvěšeny. Není mezi námi Němců“, zapsal tehdejší kronikář.

Ve válečném roce 1944 byl zabaven majetek NJP, později Národní Matice. Byla dokončena telefonní linka do Jarošova. 20.října zastřelil nájemce honitby František Uchytil ve Stráni orla skalního. Ještě i konec války znamenal pro Hostějevské razie kriminální policie a příchod německých uprchlíků, které zde zastihlo osvobození. 10.května 1945 vstoupila do obce Rudá Armáda. Vzniká Národní výbor. Po dvou letech je postaven nový most přes řeku Žirovničku do Rosičky.

V roce1974 je prohlášena lipová stráň na pravém břehu Žirovničky zvaná „LIPINA“ státní přírodní památkou. Je to zachovalá lipová doubrava vázaná na svah říčního údolí a přirozený lesní porost s bylinným patrem.

Dnes žije v Hostějevsi 43 a v Rosičce 7 lidí. Obě obce jsou místními částmi Jarošova nad Nežárkou. Josef Ondřej s rodinou pokračuje v tradici svého rodu a mimo jiné aktivity také soukromě hospodaří.

Prvopočátky vzniku osady nejsou bohužel přesně datovány. Název pochází snad od velikého krupobití, které postihlo účastníky panského honu. Jisté je, že nejdříve zde vzniklo nějaké vodní dílo, mlýn nebo hamr využívající sílu Nežárky. První doložená zpráva o mlýnu je z roku 1568. Je o pronájmu rybolovu v řece nad mlýnem kruplovskému mlynáři. Ten jeden čas bydlel mimo mlýn v nedalekém Jarošově v čp.17, kde se říká „U Kosářů“ snad podle údajné výroby kos z hamru. Kolem roku 1790 vzniká u mlýna i pila na pořez kulatiny. Rod Longinů vystřídal v roce 1866 rod Čejnů. V roce 1913 byla u mlýna nákladem 10.000 K zřízena elektrárna. Ta při výkonu 20.000 kw ročně dodávala proud i do Jarošova až do roku 1940, kdy byla obec napojena na síť Jihočeských elektráren.

Nastoupivší socialistické hospodaření se bohužel podepsalo i na tomto zařízení. Elektrárna byla v padesátých letech zničena a pila postupem doby rozebrána a odvezena. Dnes zde můžeme vidět část fundamentu pily a u splavu malou elektrárničku postavenou ale až po roce 1989. V Kruplově je pět stavení a 20 obyvatel (v roce 1842 zde bylo 7domů a 61 obyvatel). V obci stojí dřevěný kříž, který zde měl patrně zastoupit sakrální objekt, ale jeho původ se bohužel nepodařilo zjistit. Jak je vidět na fotografiích, okolí Kruplova i Kruplov samotný vám nabídne spoustu krásných scenérií. U řeky Nežárky můžete při troše štěstí spatřit i ledňáčka říčního.

Tato obec má velmi zajímavou historii, která sahá až na hranice legend a mýtů. Rytíř z Lovětína zabil v osobním souboji rytíře Jaroše (blíže Jarošovské pověsti). První reálně podložená zmínka je z roku 1408. Tehdy hradecký soused Svach dostal do svého majetku od Jana Mladšího z Hradce ke své vsi Lovětínu les Syrovec. Druhá zmínka je z 22.8.1432. Petr z Chotěmic sídlící v Hradci odkázal Lovětín “ves celu i s lidmi platnými, dvuori s tvrzí, rolí ornou i neornou chudým do nového špitálu za rybníkem v Hradci Jindřichově, aby užitky byly naloženy na chudé dle rozumné opatrnosti a zmocnil hradecké konšely, aby se po jeho smrti v toto dědictví uvázali“. Tak se stal Lovětín špitálskou obcí. A po přidělení ke špitálu u sv.Jana jí zůstal až do zrušení poddanství.

7.9.1848 vznikla nová samosprávná jednotka, politický a soudní okres jindřichohradecký. V té době byl Lovětín připojen k Jarošovu. Leč samostatnost byla Lovětínským nade vše. 18.3.1892 obecní představenstvo schválilo žádost Lovětína o osamostatnění. Rakouské byrokracii však trvalo vyřízení přes tři roky. 2.7.1895 se Lovětín tolik očekávané samostatnosti dočkal. A ta mu vydržela až do roku 1975, kdy se stal opět místní částí Jarošova nad Nežárkou.

V roce 1906 zde poprvé zahoukala lokomotiva místní úzkorozchodné dráhy. Dodnes tvoří jediný dopravní prostředek hromadné dopravy ve spojení s okolním světem. Další raritou obce jsou dvě železniční zastávky na katastru obce. Lovětín nádraží (490m n.m.) a Lovětín obec (492m n.m.). Tyto informace jsou čerpány z www.jhmd.cz.

Dnešní Lovětín je spíše chalupářskou obcí. Ze 42 stavení jich 23 slouží k rekreačním účelům. Podle posledního sčítání žije v obci 73 lidí (v roce 1862 jich bylo 299).

Ve vsi je pension (www.ck-babicka.cz), autodílna a soukromě hospodařící rolník.

Kulturní život zajišťuje místní knihovna a myslivecké sdružení Jitra, které každoročně pořádá Lovětínské posvícení s tradiční „šátečkovou“. Tvrz po rytíři Lovětínském se nedochovala.

Pomyslné centrum obce tvoří kaple z roku 1899. Na ní je upevněna deska se jmény padlých v první světové válce. Okolí obce tvoří překrásná krajina s kaskádami rybníčků. U nedaleké hájovny roste vzácný liliovník a poblíž kolejí je zaznamenán chráněný krajinný prvek Luží se vzácnými druhy rostlin.

Původ názvu snad můžeme spojovat se jménem jinak neznámého zakladatele. Stejně neznámý je i letopočet vzniku obce. Spolehlivé údaje nám uvádějí až prameny z roku 1544. Jsou to seznamy, uvádějící kolik bylo odvedeno na vojnu s Tureckou říší. Tehdy byla část Matějovce vedena pod jarošovskou rychtou a část jako součást rychty blažejovské. Později bývá u Matějovce uveden samostatný rychtář a jindy se podepisuje rychtář jarošovský. Někdy z této doby pochází také pověst o bohatém sedláku Heřmanu Krompelovi (viz Jarošovské pověsti). Snad je Krompelův statek totožný s takzvaným „matějovským gruntem“, který se později objevuje v jarošovských urbářích jako pustá usedlost, jejíž role převzala obec a z nichž platila. Dodnes se lesu před Matějovcem říká v Krompelích.

2O.5.1886 vypukl v čp.5 hrozný požár, při kterém zahynuli dva dospělí a jedno dítě. Tento požár se stal podnětem k založení sboru dobrovolných hasičů v Jarošově. V době Mnichovské krize sousedil katastr obce s tzv.Sudety. 9.října 1938 při jejich obsazování vstoupila německá vojska až do Matějovce, ale posléze se stáhla za demarkační čáru. 1.7.1941splynul Matějovec v jeden celek s Jarošovem nad Nežárkou v důsledku zrušení osad říšsko-německými úřady.

Dnešní Matějovec zčásti sousedí s průmyslovou zónou, kterou tvoří Agropodnik a firma Dočeš společně s vlakovým nádražím. V katastru obce leží velkovýkrmna prasat Bohemia Vittae a velkokapacitní drůbežárna Felix Agro. Na malé návsi můžeme obdivovat kamenný kříž a v pozadí stojící špejchar. Směrem na Oldřiš je k vidění volavčí kolonie a zajímavá soustava rybníčků. V Matějovci je také fungující tesařsko-truhlářská dílna pana Pavla Tunky. Podle posledního sčítání má Matějovec 20 lidí (v roce 1862 88 obyvatel).

Osada Nekrasín má jednu zvláštnost. Je to její jméno. V celém bývalém Československu byste druhé takové nenašli. Je pravděpodobné, že pojmenování osady pochází od osobního jména Nekrasa a vzpomínaný dobroděj žil zřejmě v první polovině 13. století. Zda je opravdu zakladatelem osady, jisté není. Jedno ale směle tvrdit můžeme. Slovo Nekrasa je užito ve Zlomku Svatovítském. Nelze ho však v žádném případě přímo přiřadit k události spojeným s osadou Nekrasín. Ve stávajícím slovníku spisovného jazyka českého není již zmíněné slovo uvedeno. Toto bezesporu zajímavé zjištění vybádal pan Jiří Doležal, jehož rodina z Nekrasína pocházela a on sám je také nekrasínským rodákem.

V Nekrasíně se 4. dubna 1817 narodil kněz a vychovatel Vojtěch Hlinka, později známý pod svým literárním pseudonymem František Pravda. Svoji kněžskou dráhu zahájil v Jarošově a po krátkých životních peripetiích na různých místech v Čechách včetně hlavního města zakotvil jako vychovatel potomků barona Sturmfedera v Hrádku u Sušice, kde zůstal až do konce svého života. Zemřel 8. prosince 1904 a je pochován na hřbitově u kostela sv. Vavřince v blízké Zdouni. Jeho hrob je stále udržován a jeho osoba dodnes uchovávána ve velké vážnosti.

František Pravda byl ve své době i uznávaným spisovatelem, který se těšil úctě tak významných současníků, jako byl např. Karel Václav Rais, Jaroslav Vrchlický, Alois Jirásek či Jan Neruda. Je považován za zakladatele vesnické povídky. Jeho bohaté dílo zachycuje život prostých lidí na venkově i vznikající dělnické vrstvy, klade velký důraz na tradice a morální principy.

V Nekrasíně stojí zvonička z roku 1934 a společně s rybníčkem dodává malebnosti malé návsi této osady. Za zmínku stojí i dvoje boží muka, která po nutné rekonstrukci budou v krátkém čase opět zdobit cesty vycházející z Nekrasína do Jarošova nad Nežárkou a do Nové Včelnice.

Vznik místního jména Zdešov (Dešov) je vysvětlován jako Zdešův dvůr snad podle vlastního jména Zdeste uváděného ve falsu listiny pro klášter v Kladrubech z roku 1186. Jako obec je Zdešov uváděn poprvé v roce 1485. Náležel vždy k Žirovnickému panství a sdílel s ním i střídání všech majitelů. Těmi posledními byli od roku 1693 Šternberkové. Tento rod pak v roce 1910 prodal celé panství městu Žirovnice za 1milion 200 tisíc korun. V roce 1701 bylo ve Zdešově 16 usedlostí, o 88 let později již pouze 25. Zdešov byl z větší části obcí zemědělskou, z živností je zde uváděn kovář. V roce 1842 je ve Zdešově zmiňováno 168 obyvatel, kaple a škola pod patronátem obce. Kaple Nanebevzetí panny Marie byla postavena v roce 1776. Restaurována byla v roce 1900 a v roce 1998. Až do roku 1975 byl Zdešov samostatnou obcí, pak byl převeden jako místní část pod obec Jarošov nad Nežárkou. Kromě nádherné kaple je ve vsi památník padlých z I. světové války a zajímavý pomník “od svobody selské ke svobodě státní“. Byl odhalen v roce 1938. Nad Zdešovem se vypíná nejvyšší bod v katastru Jarošova nad Nežárkou – Němcův kopec (610 m.n.m.) s překrásnou vyhlídkou. V obci je autoopravna, obchod, pohostinství, truhlářství a drobná výroba kartónových obalů. Kulturní život a tradice udržují místní hasičky a hasiči.